V případu kácení stromů kvůli nové trafostanici vyvstává nepříjemná otázka: koho vlastně radnice zastupuje?
Na první pohled jde o běžné stavební řízení. Energetická společnost plánuje vybudování nové kioskové trafostanice v lokalitě Račerovická a s tím související přeložky kabelových vedení. Součástí schváleného řešení je také pokácení vzrostlého smrku o obvodu kmene 130 centimetrů a lípy o obvodu kmene 60 centimetrů. Přestože se může zdát, že jde o technickou záležitost omezenou na několik metrů kabelů a dvě dřeviny, ve skutečnosti tento případ odhaluje mnohem závažnější problém. Ukazuje totiž, jakým způsobem vedení města přistupuje k ochraně veřejného prostoru a zda je vůbec připraveno hájit zájmy svých obyvatel ve chvíli, kdy se střetnou s požadavky investora.
Město Třebíč přitom v tomto řízení nevystupovalo jako nezúčastněný pozorovatel. Bylo přímo účastníkem řízení a prostřednictvím svých odborů vydávalo stanoviska, která se stala součástí podkladů pro rozhodnutí. Právě proto je na místě otázka, zda město využilo své postavení k tomu, aby hájilo veřejný zájem, nebo zda se spokojilo s rolí pasivního administrativního partnera investora. Z dostupných dokumentů totiž vyplývá spíše druhá možnost.
Nikdo nevysvětlil, proč musí stávající trafostanice zmizet
Největším problémem celé kauzy není samotná existence nové trafostanice. Město samozřejmě potřebuje moderní a spolehlivou energetickou infrastrukturu. Skutečný problém spočívá v tom, že rozhodnutí prakticky nevysvětluje, proč je vůbec nutné stávající trafostanici přemisťovat.
Z rozhodnutí vyplývá, že současná trafostanice je umístěna ve vnitřní rozvodně v budově bývalé kotelny. Současně se uvádí, že tato technologie bude odstraněna a nahrazena novou kioskovou trafostanicí umístěnou ve volném prostoru. Tím však odůvodnění v podstatě končí. Nikde se nedočteme, zda je současné umístění technicky nevyhovující, zda neodpovídá bezpečnostním normám, zda je objekt v havarijním stavu nebo zda existuje jiný konkrétní důvod, který přesun vyžaduje. Rozhodnutí pouze popisuje navržené řešení, ale nevysvětluje jeho nezbytnost.
Přitom právě v této chvíli měla nastoupit role města jako zástupce veřejnosti. Pokud má kvůli novému řešení dojít ke kácení vzrostlých stromů, je zcela legitimní požadovat odpověď na otázku, zda stejného výsledku nelze dosáhnout jinak. Jenže takový požadavek z dokumentace nevyplývá. Město se spokojilo s tím, že investor nové řešení navrhl, a nepoložilo základní otázku, proč je vlastně nutné.
Ve vyjádřeních města jsou kabely. Stromy chybí
Při čtení stanovisek jednotlivých odborů města je obtížné přehlédnout jednu věc. Pozornost je věnována překopům komunikací, veřejnému osvětlení, technickým podmínkám stavebních prací nebo smluvním vztahům souvisejícím se zásahem do městského majetku. Na tom není nic špatného. Naopak jde o součást běžné správy města.
Zarážející však je, co ve stanoviscích chybí. Nenajdeme zde požadavek na prověření alternativního umístění trafostanice. Nenajdeme zde snahu zachovat stávající vzrostlé stromy. Nenajdeme zde ani požadavek na důkladné odůvodnění, proč je jejich pokácení nezbytné. Jinými slovy, město věnovalo značnou pozornost technickým detailům realizace stavby, ale nezanechalo viditelnou stopu v otázce ochrany veřejné zeleně.
Tato pasivita je o to problematičtější, že město zde nevystupovalo jako vlastník soukromého pozemku ani jako běžný soused stavby. Vystupovalo jako veřejnoprávní korporace, která má ze své podstaty chránit zájmy obyvatel a veřejný prostor. Pokud se v takové pozici spokojí pouze s kontrolou kabelových tras, překopů chodníků a technických detailů výstavby, ale rezignuje na ochranu zeleně, vysílá tím velmi nešťastný signál o svých skutečných prioritách.
Kde jsou všechny řeči o klimatu, zeleni a kvalitě života?
Právě zde se ukazuje rozpor, který by si obyvatelé Třebíče měli uvědomovat. Vedení města v posledních letech pravidelně hovoří o adaptaci na klimatickou změnu, významu městské zeleně, ochraně životního prostředí nebo zvyšování kvality veřejného prostoru. Jsou to témata, která se objevují ve strategických dokumentech, prezentacích i oficiální komunikaci radnice.
Jenže skutečným testem podobných prohlášení nejsou koncepční materiály ani marketingové brožury. Skutečným testem jsou konkrétní rozhodnutí v konkrétních případech. A právě zde se ukazuje, jak snadno se vzletné deklarace mohou proměnit v prázdná slova.
Pokud město nedokáže aktivně hájit dva vzrostlé stromy ani ve chvíli, kdy není zřejmé, proč mají být pokáceny, jakou váhu mají všechny deklarace o ochraně klimatu a životního prostředí? Jakou hodnotu mají strategie adaptace na změnu klimatu, pokud se jejich principy nepromítnou do každodenní rozhodovací praxe? A proč mají občané věřit, že radnice myslí ochranu zeleně vážně, když v okamžiku střetu mezi ochranou stromů a pohodlnějším technickým řešením nepožaduje ani základní vysvětlení navrhovaného postupu?
Právě podobné případy ukazují, že skutečný problém často nespočívá v nedostatku strategií, ale v nedostatku vůle je důsledně prosazovat. Třebíč totiž zjevně nemá problém vytvářet dokumenty o významu zeleně. Má problém postavit se za ni ve chvíli, kdy je to potřeba.
Rozpor, který vedení města nijak neřešilo
Dalším pozoruhodným momentem je samotné odůvodnění vlivu stavby na životní prostředí. Rozhodnutí na jedné straně připouští pokácení dvou vzrostlých stromů a ukládá náhradní výsadbu jako kompenzaci ekologické újmy. Současně však obsahuje konstatování, že stavba nebude mít negativní vliv na životní prostředí.
Takový závěr si zasloužil minimálně podrobné vysvětlení. Pokud je třeba ekologickou újmu kompenzovat, pak je namístě vysvětlit, jakým způsobem se správní orgán vypořádal s dopady na životní prostředí. Přesto se zdá, že ani tento rozpor nepovažovalo město za důvod k tomu, aby požadovalo doplnění argumentace nebo podrobnější zdůvodnění.
To je opět příznačné. Vedení města se v podobných případech spokojí s rolí příjemce hotových závěrů, nikoliv jejich kritického hodnotitele. Přitom právě od města by veřejnost měla očekávat, že bude požadovat odpovědi na otázky, které zůstávají nezodpovězené.
Veřejný zájem potřebuje obhájce
Celá kauza proto není především příběhem o jednom smrku, jedné lípě nebo nové trafostanici. Je především příběhem o tom, jak město nakládá se svěřenou odpovědností.
Investor logicky prosazuje řešení, které považuje za technicky a ekonomicky nejvýhodnější. To je jeho role a nikdo se nad tím nepozastavuje. O to více však překvapuje pasivita města, které mělo být protiváhou tohoto přirozeného tlaku a které mělo hájit zájmy obyvatel, veřejného prostoru a městské zeleně.
Vedení města má k dispozici aparát úředníků, odborných odborů a možnost vystupovat jako účastník správních řízení. Občané oprávněně očekávají, že tento aparát bude využíván k ochraně kvality života ve městě a k obhajobě veřejného zájmu. Když však přijde konkrétní případ, v němž bylo možné požadovat vysvětlení, hledat alternativy a aktivně usilovat o zachování vzrostlých stromů, žádnou takovou aktivitu nevidíme. Vidíme pouze průchod projektu správním procesem.
A právě to je možná nejvážnější zjištění celé kauzy. Ne proto, že by v Třebíči měly být pokáceny dva stromy. Ale proto, že se zdá, že vedení města považuje svou roli za splněnou ve chvíli, kdy je projekt administrativně vyřízen. Veřejnost však od svého města očekává něco víc. Očekává, že bude klást nepříjemné otázky, požadovat přesvědčivé odpovědi a hájit veřejný prostor i tehdy, když je to složitější než prosté razítko na další dokument.
Bohužel nejde o ojedinělý případ. Obdobný přístup lze sledovat i u dalších zásadních projektů, které ovlivňují budoucnost města. U připravovaného průchvatu se vedení radnice dlouhodobě vyhýbá jednoznačné a důsledné obhajobě zájmů města, přestože právě tato stavba bude mít na rozvoj Třebíče dopady na desítky let dopředu. Ještě výrazněji se tento postoj projevil v případě plánované spalovny společnosti TTS, kde řada obyvatel očekávala od vedení města aktivní obranu veřejného zájmu a důraznou ochranu zdraví občanů. Místo toho radnice po většinu času působila dojmem, že se smířila s rolí pasivního pozorovatele a přenechala iniciativu investorovi i dotčeným úřadům.
Právě proto nelze kauzu trafostanice vnímat izolovaně. Trafostanice, průchvat i spalovna mají společný jmenovatel. Ve všech těchto případech vyvstává stejná otázka: kdo bude hájit zájmy obyvatel Třebíče, pokud to nebude dělat samotné vedení města? Pokud radnice nepožaduje hledání šetrnějších řešení, nevyžaduje důsledné zdůvodnění zásahů do veřejného prostoru a nevystupuje jako aktivní obhájce veřejného zájmu, stává se z ní pouze pasivní součást administrativního procesu.
A to je skutečné selhání Města Třebíče. Ne ztráta jednoho smrku a jedné lípy, ale ztráta ochoty aktivně zastupovat občany ve chvíli, kdy to od své radnice nejvíce potřebují.
