„Komparativní výhoda“ je pojem známý z ekonomie a znamená v zásadě oblast, ve které relativně vyčníváme coby jednotlivci, sociální skupiny nebo třeba celá města. Jako třebíčský rodák a člověk, který tam měl skoro tři dekády trvalé bydliště, nabízím pohled zvenčí. Bude mě zajímat, jaké výhody má Třebíč oproti ostatním městům podobné velikosti.
Pohled na třebíčskou baziliku a židovskou čtvrť
Radnice v městech a obcích často zdůrazňují, jak se jim podařilo opravit chodník, rekonstruovat silnici či rovnou zrevitalizovat sídliště. Jsou to věci chvályhodné a potřebné. Při pohledu odjinud se však jeví poněkud samozřejmě. Rád vyrážím za poznáním do jiných měst v naší zemi a neznám jich mnoho, která by se nedokázala v tomto směru o své obyvatele postarat. Jde o jakýsi běžný provoz, údržbu, kterou některá města zvládají lépe a jiná hůře, v závislosti na poloze, dopravní situaci a jistě také šikovnosti radních a zastupitelů.
Pak jsou ale jevy specifické, které činí město výjimečným. V případě Třebíče je to v prvé řadě židovská čtvrť a bazilika, zapsané na prestižním světovém seznamu UNESCO. Dále třeba městská věž s velkým ciferníkem, která shlíží na jedno z největších náměstí v republice. V dalším gardu by to mohly být i svěží přírodní lesoparky, které se víceméně radiálně sbíhají k centru města a vytvářejí harmonickou protiváhu obytným zónám. Při ještě větším přiblížení bychom přišli jistě ještě na řadu dalších jevů, které Třebíč neodmyslitelně dotvářejí.
Právě na těchto jevech by radnice měla stavět image a marketing města. Návštěvníky nepřitáhne v prvé řadě aquapark (v takových Pasohlávkách mají větší, navíc blíže u rakouských hranic); obyvatelům sídlišť jistě udělá opravený chodník či zateplená budova radost, stejně tak je ale bude zajímat, zda mají kam vyrazit po práci, s dětmi nebo kde strávit pohodovou neděli v blízkosti domova. Příjemné prostředí pro místní, punc výjimečnosti pro návštěvy. To obojí Třebíč nabízí. A bohužel mám čím dál větší dojem, že to obojí se nachází mimo zorný úhel současného vedení města.
Pohled na předimenzované autobusové nádraží
„Město nedědíme po předcích, nýbrž si je půjčujeme od svých dětí,“ dovolím si volně parafrázovat dávné předvolební heslo jedné z partají. Ty děti se rozhodně nebudou jednoho dne ptát na to, kolik město zainvestovalo do nové zástavby. Nás také dnes nezajímá, kolik utratili někdejší plánovači za průtah městem. Spíš na něj nechápavě hledíme a kroutíme hlavou, jak toto brutální řešení mohlo někoho vůbec napadnout.
Případné paralely s dnešní situací nechám k domyšlení laskavému čtenáři.
Námět k přemýšlení o skutečných komparativních výhodách Třebíče, viděný zvenčí, pak zastupitelstvu a radě města.
Ondřej Herzán
