Třebíč neřeší jen dopravní stavbu. Řeší otázku, zda by kvůli průchvatu vedenému městem připustila zásah, který by mohl natrvalo změnit Libušino údolí, Terovské údolí i Lorenzovy sady. Podle dostupných podkladů by v trase průchvatu mělo padnout přibližně 539 stromů a zmizet rozsáhlé keřové porosty na ploše 8,9 hektaru. To by nebyla drobná úprava projektu. To by byla likvidace části zelené kostry města.
Zeleň, kterou lidé skutečně využívají
Libušino údolí, Terovské údolí a Lorenzovy sady nejsou okrajové parcely na periferii ani bezejmenné zelené fleky v územně plánovací dokumentaci. Jsou to tři údolí v intravilánu města, v bezprostřední blízkosti obytných částí Třebíče. Lidé sem chodí běhat, procházet se, venčit psy, odpočívat ve stínu, rodiče sem vyrážejí s kočárky a děti z mateřských škol na vycházky. Právě proto je absurdní tvářit se, že se tady rozhoduje jen o trase silnice. Ve skutečnosti se rozhoduje o tom, zda město dobrovolně zasáhne místa, která jeho obyvatelé denně používají jako přirozený veřejný prostor.
Náhradní výsadba není náhrada
Nejčastější uklidňující argument zní: stromy by se vykácely, ale vysadily by se nové. Jenže právě tady se ukazuje slabina celého uvažování. Mladý stromek, byť vysazený podle předpisů a ve správném počtu, nemůže nahradit strom, který rostl třicet, čtyřicet nebo šedesát let. Nedával by stejný stín, neochlazoval by okolí ve stejném rozsahu, nezadržoval by tolik vody, neposkytoval by stejné útočiště živočichům a neuměl by okamžitě vytvořit prostředí, které v těchto údolích vznikalo po desetiletí. Pokud by se navíc náhradní výsadba navrhovala na místech vzdálených od lokality kácení, nešlo by pro obyvatele dotčených částí města o skutečnou náhradu, ale spíše o účetní operaci v tabulce.
Rozdíl, který nelze zamést pod koberec
Srovnání obou variant je v tomto ohledu mimořádně výmluvné a těžko je lze zlehčovat. Zatímco průchvat vedený městem by podle dostupných podkladů znamenal kácení přibližně 539 stromů a zásah do keřů na ploše 8,9 hektaru, u exogenní varianty obchvatu orientační dendrologický průzkum uvádí přibližně 78 stromů a keře na ploše 0,875 hektaru. To není malý rozdíl. U stromů by šlo téměř o sedminásobek, u keřových porostů dokonce o zhruba desetinásobný rozsah zásahu. Právě tady se ukazuje podstata problému: jedna varianta by si vzala stovky vzrostlých stromů a celé hektary zeleně uvnitř města, zatímco druhá by podle dostupných údajů znamenala podstatně menší zásah.
Radnice volí drahou ztrátu, kterou ponese celé město
O to hůře se vysvětluje, proč stávající vedení radnice dál podporuje řešení, které by průchvat cpalo dovnitř města a jeho nejcennější zelená území vystavilo zbytečně tvrdému zásahu. Není fér uklidňovat veřejnost tím, že všechno vyřeší náhradní výsadba. Nevyřešila by. Strom vysazený dnes by zítra neposkytoval funkce stromu, který tu rostl polovinu lidského života. A údolí, které je dnes živým místem pro procházky, běhání, dětské vycházky a každodenní odpočinek, by po vykácení stovek dřevin nešlo nahradit slibem budoucí zeleně někde jinde.
Obchvat jako skutečná alternativa
Srovnání s navrhovaným obchvatem přitom ukazuje, že alternativa existuje. Obchvat je delší a technicky jiný, ale podle předložených tezí je navržen s důrazem na omezení kácení, menší zásah do hodnotných městských lokalit, zajištění migrace živočichů a překonání vodních toků jednoduchými mosty. Podstatné je, že by neměl zničit tři údolí uvnitř města způsobem, jaký by hrozil při prosazovaném průchvatu. Pokud se má Třebíč rozhodovat mezi variantami, nemůže se debata zúžit na pohodlné technické fráze. Musí zaznít jasně, že jedna z variant by městu vzala vzrostlou zeleň tam, kde ji lidé nejvíc potřebují.
Kácení stovek stromů v intravilánu by proto nebylo pouhou položkou v dokumentaci. Bylo by to politické rozhodnutí o tom, jaké město má Třebíč být. Zda městem, které si chrání svá zelená údolí, protože chápe jejich hodnotu pro každodenní život obyvatel, nebo městem, které by bylo ochotné obětovat desítky let rostlou zeleň kvůli řešení, jež by dopravu dál tlačilo dovnitř města. Mladé stromky mohou být užitečným příslibem do budoucna. Nemohly by však ospravedlnit zničení stromů, které tuto práci pro město odvádějí už dnes.
Stromy nejsou položka v kompenzační tabulce
Každý, kdo někdy vysadil stromek, si umí představit, kolik úsilí stojí zajistit, aby neuschl, ale rostl a sílil. Právě v době extrémního horka a sucha, kdy začínají usychat i vzrostlé a hluboko kořenící stromy, je tato zkušenost ještě naléhavější. Měli bychom si vážit každého kousku zeleně kolem sebe, každého stromu v naší blízkosti. Stromy a keře nám poskytují tolik potřebný stín, vytvářejí příjemné mikroklima a pomáhají zadržovat vodu v krajině. Proto bychom neměli přijmout jako samozřejmost, že kvůli dopravnímu řešení mají padnout stovky stromů právě tam, kde je lidé nejvíc potřebují. Třebíčská údolí nejsou překážkou rozvoje města. Jsou jeho hodnotou. A pokud je jednou necháme zbytečně vykácet a rozbít průchvatem, žádná pozdější náhradní výsadba nám je v dohledné době nevrátí.
